Bechtěrevova choroba (Ankylozující spondylitida)

Přesné příčiny onemocnění zůstávají doposud nejasné. Již dlouho je však známa souvislost, která existuje mezi výskytem nemoci a přítomností antigenu HLA-B27.

HLA antigeny jsou molekuly na povrchu buněk, podle kterých imunitní systém rozeznává vlastní buňky od cizích. Existuje jich velké množství, ale konkrétně antigen HLA-B27 se vyskytuje přibližně u 7 % obyvatel České republiky a u „bechtěreviků“ ho lze prokázat až v 90 % případů.

U osob s antigenem HLA-B27 je pravděpodobnost onemocnění až 300krát vyšší oproti těm, které tento antigen nemají. Jeho přítomnost ale ještě neznamená, že budete Bechtěrevovou nemocí postižení, jedná se pouze o zvýšené riziko.

Samotná přítomnost antigenu HLAB27 Bechtěrevovu nemoc nezpůsobí. K jejímu vzniku jsou potřeba ještě další faktory, jejichž podstatu zatím neznáme. Víme však, že tato choroba patří mezi autoimunitní onemocnění, v zásadě je tedy způsobena chybnou reakcí imunitního systému, který útočí proti normálním vlastním buňkám.

Hlavním příznakem je chronická bolest a ztuhlost v dolní části páteře. Bolest se často objevuje v místě skloubení křížové kosti s pánví (sakroiliakální skloubení), odkud vyzařuje do hýždí nebo zadní strany stehna.

Pocity bolesti jsou nejsilnější , když pacient zůstává v klidu, zmírňují se při fyzické aktivitě. Páteř se postupně stává stále méně ohebná, postižený si nejprve nedosáhne rukama na kolena, později se nemůže vůbec předklonit.

Rozvoj nemoci je postupný a trvá mnoho let, než dojde do konečného stadia, kdy má páteř charakter tuhé neohebné tyče. K tomu však dochází pouze u menší části pacientů.

Může se objevit také bolest hrudníku, zvláště při hlubokém dýchání. Dalším rysem Bechtěrevovy nemoci je chronická těžká únava.

Zhruba 40 % případů je také spojeno se zánětem oční duhovky a řasnatého tělíska (tento zánět se odborně nazývá iridocyklitida). Ten se projevuje bolestí oka a zvýšenou citlivostí na světlo (fotofobií).

Mezi méně časté příznaky patří zánět kloubů, plicní fibróza (zvýšená tvorba vaziva v plicích) nebo odlučování nehtů od nehtového lůžka (tzv. onycholýza). V mladém věku může nemoc začínat jako otoky velkých kloubů na končetinách, především u kolen. Postižení páteře přichází později.

Diagnostika Bechtěrevovy choroby není snadná a může trvat delší dobu, než se definitivně potvrdí jako příčina pacientových obtíží.

Návštěva lékaře zahrnuje nejprve anamnézu, kdy je nutné odpovědět na otázky o zdravotním stavu a současných obtížích. Při celkovém vyšetření se pak lékař zaměří na pohyblivost páteře a velkých kloubů.

Důležitý je rovněž odběr krve a následné zhodnocení laboratorních výsledků – pro případný průkaz rizikového antigenu HLA-B27 a posouzení celkové zánětlivé aktivity v organismu. Vyšetřením projdou i srdce, plíce a oči, kde se nemoc může také projevovat.

Diagnózu nakonec potvrzuje typický rentgenový nález na páteři. V počátku ale může být falešně negativní, proto je v tomto případě významná magnetická rezonance, která dokáže odhalit nemoc v úplném počátku.

Imunosupresivní léky – potlačují reakci imunitního systému jako celku. To vede ke zmírnění příznaků a zánětlivé aktivity.

Kortikoidy – jsou účinné v potlačení zánětu i autoimunitní reakce. Velké dávky kortikoidů se tedy používají jen krátkodobě, v případech náhlého zhoršení nemoci a příznaků.

Biologická léčba – tato skupina léků je nejnovější a neustále se rozvíjí. Díky ní je na základě detailního poznání imunitních mechanismů možné vyvinout léky, které působí cíleně proti určitým látkám způsobujícím zánět.

Biologická léčba potlačuje projevy a postup onemocnění, vrací pacienta do normálního pracovního i společenského života bez bolesti a zároveň minimalizuje nežádoucí účinky obvyklé u méně specifických imunosupresivních léků. Určena je pacientům, kteří splňují kritéria pro zahájení biologické léčby.

U málokteré choroby jsou právě cvičení a rehabilitace natolik důležité, jako právě u Bechtěrevovy nemoci. S vhodnou rehabilitací je možné zpomalit rozvoj nemoci. Z toho důvodu by se měla pro nemocného stát každodenní součástí života.

Důležité je, aby byla rehabilitace odborně vedená a správně „dávkovaná“. Rehabilitační pracovník provádí masáže, asistuje při rozcvičování páteře a učí pacienta, jak samostatně provádět účinné cviky, především dechové. Důležitý je také nácvik přímého držení těla a udržování obratnosti.

Rehabilitace probíhá pravidelně, většinou jednou za týden. Samostatně by ale nemocní měli cvičit alespoň dvakrát denně, nejlépe ráno a v poledne.

Kromě cvičení je nutné dodržovat určitá režimová opatření, dbát na správné držení těla a vhodnou polohu při spánku. Od bolestí také pomáhá cvičení ve vodě, protože její vztlaková síla usnadňuje pohyby a zmenšuje zátěž. Tento druh pohybu tak vede k uvolnění napětí a zlepšení pohybového rozsahu.